Minde

4. kapitola

(Adrian)

   Spíše jsem svoji večeři pitval, než jedl. Ne, že bych neměl hlad, nebo že by to nebylo dobré, ale absolutně mě přešla na jídlo chuť. Připadal jsem si tu navíc a zbytečný. Jen co dorazil ke stolu Ezekiel, Simon téměř nezavřel hubu, a přitom se ho nezapomínal dotýkat a lísat se, co mohl. Pořád mluvil o tom, jak se měl v práci, jak v obchodě objevil dokonalé boty, které prostě musel mít a spoustu dalších blbostí, na které se Ezekiel buď usmál nebo krátce odpověděl.

  „Hele, Simone, nech taky něco říct Adriana, je tu nový a asi mu není nejpříjemnější, že tu vy dva cukrujete a on se na to musí dívat,“ ušklíbl se Tyler. Nejistě jsem se pousmál, takhle přímo to říct nemusel, mně by úplně stačilo se v klidu a tichosti najíst.
   „Fajn, ať nám o sobě klidně řekne, jsem zvědavý, jestli vymyslí ještě něco, co jsme si o něm nepřečetli,“ usmál se Simon falešně a probodl mě pohledem.
   „No… já nevím, co o mně víte. Nikdy nás moc neinformovali, jak probíhá náš vlastní… prodej.“ Nad posledním slovem jsem zaváhal, ale bylo to tak, prodávali nás a raději jsem ani nechtěl vědět za kolik.
   „Strejda tě viděl v Edenu, ne?“ nadzvedl Tyler obočí. Napodobil jsem ho a zvedl jsem oči k muži sedícímu naproti mně. Zadíval se na mě a lehce přikývl.
   „Ano, měl jsem tam nějakou práci. Přistavoval jsem nějaké budovy,“ vložil si do úst další sousto. Matně jsem si vzpomínal, že se před pár lety stavila nová knihovna a čtvrť s obchoďáky. Čekal jsem, že to třeba víc rozvede, proč právě já, kde mě viděl, ale zdálo se, že Ezekiel není právě nejspolečenštější člověk na světě. I když ani jsem se nedivil, veškerou společnost a mluvení byl schopný obstarat Simon sám.

   „Každý půl rok nám chodily tvoje školní výsledky, zdravotní záznamy, průsery, do kterých ses dostal a tak dále a tak dále,“ protočil blonďák oči. „Jo a také účty za všechny blbosti, cos kdy musel mít,“ ušklíbl se na mě. Polilo mě horko, bylo mi tak trapně, že jsem měl chuť se zvednout a utéct, ale věděl jsem, že právě tohle by Simonovi udělalo radost, proto jsem zaťal zuby a zůstal sedět.
   „To se omlouvám. Bohužel jsem netušil, že mě živí a veškeré výdaje platí někdo jiný než vláda. Nikdo se mi neobtěžoval o tom říct, a to ani z Edenu, ani vy,“ zadíval jsem se na něj klidně a lehce se na něj pousmál. Doslova jsem viděl, jak to v něm vře, jak by nejraději vyskočil ze svého místa a vyškrábal mi oči. Zřejmě se mnou cítil ohrožený. Měl jsem něco, co on Ezekielovi dát nikdy nemohl, měl jsem možnost odnosit mu dítě. Musel být jeden z těch, jejichž genetická výbava neumožňovala, aby se stali tím, co jsem byl já.

   „Dumas. Zajímavá volba.“ Překvapeně jsem zamrkal, vzdal bitvu pohledů, kterou jsem se Simonem sváděl, a zadíval se na Ezekiela. Dokonce se mi zdálo, že jsem na jeho tváři zahlédl lehký úsměv.
   „Jo, je můj oblíbený,“ přikývl jsem nakonec.
   „Vidíš, slíbil jsem Adrimu, že sem přestěhujeme jeho knihovnu,“ zapojil se Tyler do hovoru, zatímco pořádal druhý zmrzlinový pohár.
   „To nebude problém,“ přikývl Ezekiel a setřel koutky ubrouskem. To jméno mi lámalo jazyk dokonce i když jsem si ho vyslovoval v duchu, neuměl jsem si představit, že bych mu tak musel celý život říkat. Daleko víc se mi líbil zkrácenina Zeki, kterou jsem si pro něj vymyslel.

   „Budu u sebe,“ zvedl jsem se nakonec od stolu. Neměl jsem náladu dál sledovat, jak mi Simon dává jasně najevo, že jsem tu navíc. Já za to nemohl, já tu být taky nijak zvlášť nechtěl.
   Zavřel jsem se do koupelny, vlezl do sprchového koutu a nechal na sebe dopadat vodu. Po náročném dnu v autě a zdejším ne právě vřelém uvítání jsem to potřeboval. Počkal jsem, dokud se mi nezačaly dělat varhánky na prstech, teprve pak jsem se umyl a vylezl ven. Oblékl jsem se a vrátil se do ložnice.

   „Už jsem si myslel, že ses tam rozpustil.“ Nadskočil jsem úlekem a otočil se. V křesle se rozvaloval Tyler a omluvně na mě mrkl, když si uvědomil, jak mě vyděsil.
   „Co tu děláš,“ zahučel jsem nakonec, vybral jsem si jednu svoji oblíbenou knihu a zalezl na pohovku ve výklenku okna.
   „Nevypadal jsi právě nadšeně z toho, kam ses dostal.“ Chvilku jsem mlčel, měl pravdu, nadšený jsem rozhodně nebyl.  
   „To ne, jen… trochu mě děsí, že vy o mně víte skoro každou blbost a já o vás jen to, jak se jmenujete,“ nakrčil jsem obočí.
   „Jo tak,“ zasmál se a přehodil nohy přes opěradlo. „Tak začnu se sebou. Je mi dvacet tři, mám vystudované vinohradnictví a starám se o ten vinohrad za barákem. Jak už jsem řekl, byl tátův, ale před třemi lety se zabil. No takže mám pod palcem všechny chlapy, co mi na vinohrad chodí makat, jsem mladý podnikatel,“ zasmál se.
   „Docela ti závidím,“ pousmál jsem se. Znělo to skvěle, škola, práce… mojí prací pravděpodobně bude jen starání se o děti.
   „V něčem závidím zase já tobě.“
   „Závidíš?“ stočil jsem k němu pohled.
   „Tak… budu se muset spokojit s bratránkem, já mít mimčo nikdy nebudu a asi ani nikdy nebudu mít na to, abych se zařídil jako strejda,“ pokrčil rameny.. „Ale taky nikdy nebudu mít na Simona. Myslel jsem, že vybuchne. Asi sis všiml, že z tebe není moc nadšený, děsně žárlí,“ zasmál se.
   „Jo, toho jsem si všiml,“ ušklíbl jsem se. „Ale já za to nemůžu, o tom si měl promluvit s tvým strejdou.“
   „Ani ne, je s ním teprve přes rok, měl tě dřív než jeho,“ usmál se. „Hele v klidu, neřeš ho. Bude chvilku prskat, ale nic s tím udělat nemůže. Myslí si, že je někdo, přitom je to jen sekretářka senátora Jobse, i když taky se sere do politiky, kde může,“ uchechtl se a obkroužil ukazováčkem kolečko u svého pravého spánku. Tiše jsem se zasmál, byl jsem rád, že to nebyl jen můj pocit.
   „Jinak co ještě o něm. Je mu myslím dvacet pět? Veškerá práce rukama mu smrdí, ale znalec vína je to dobrý, to mu musím nechat,“ založil ruce za hlavu a zamyslel se.
   „A strejda?“ prolomil jsem dlouhé ticho, které nastalo.
   „No vidíš, ten tě asi bude zajímat nejvíc. No bylo mu třicet a je… jak už jsem řekl, je to trochu sociální ignorant,“ ušklíbl se. „Bohužel nepobral moc empatie, občas si ani nevšimne, že někoho nasere a pak se diví, že se s ním dotyčný nebaví,“ ušklíbl se. „Musíš na něj trochu zhurta. To, co jiným přijde úplně jasné a pochopitelné z náznaků, jemu ne.“
   Zhluboka jsem se nadechl, jak jsem to tak poslouchal, bylo to čím dál lepší. Já nebyl právě nejprůbojnější osobou, která si okolí uměla postavit do latě, takový byl spíš Max.

   „Takže tys vůbec nevěděl, že tě někdo koupil?“ zvědavě Tyler naklonil hlavu. Zadíval jsem se na knihu ve svých rukou, prsty přejel po její kožené vazbě a lehce jsem zakroutil hlavou.
   „Ne.“
   „To vás vůbec neinformovali?“
   „Jak koho. Dost záleží… no na kupci.“ To slovo mi šlo přes pusu těžko, ale bohužel to tak bylo. „Existují naše portfolia, je tam myslím pár fotek, naše zájmy a já nevím, co všechno. Nikdy jsem to neviděl, vím to jen z doslechu,“ ušklíbl jsem se. „Některý kupec si dá určité požadavky, třeba že chce modrookého blonďáka, tak jsou mu nabídnuta portfolia, ze kterých si pár vytypuje a ty pak může, ale nemusí vidět naživo. No a prostě si vybere.“
   „Strýc o žádném portfoliu nemluvil.“
   „Nemusí ho chtít, jsou i tací, kteří se raději projdou po Edenu, někdo je zaujme a informace o něm si zjistí později,“ pokrčil jsem rameny. Tyler na mě doslova visel pohledem a čekal, co mu řeknu dál, moc jsem nechápal, proč se o to tak zajímal, nebylo na tom nic k závidění. „Jakmile si Zlaté dítě někdo koupí, veškeré výdaje začne platit kupec. Každý z nás má kreditní kartu, kterou si platíme věci, co chceme. Účet za ni jde pak tomu, kdo nás živí.“
   „A když si kluka koupí, když je mu třeba šestnáct, tak si ho nemůže hned odvézt, že?“
   „Ne, podle zákona musíme mít alespoň střední školu,“ zamyslel jsem se. „Ale může si ho brávat o víkendu, aby se lépe poznali, na nějaké výlety. My sami z Edenu nikam nemůžeme,“ mrkl jsem na něj. Trochu mi to vadilo, Ezekiel mě měl koupeného dva roky a dříve o mě neprojevil vůbec žádný zájem. Tyler zřejmě můj pohled pochopil a omluvně se pousmál.
   „To se strejdovi podobá, vůbec jsem netušil, že tě má koupeného, dokud mi před týdnem neoznámil, že tě pojedu vyzvednout. Jinak bych ho dokopal k tomu, aby tě aspoň na ten víkend někdy přivezl, když to šlo.“
   „Já ti nic nevyčítám,“ pousmál jsem se.
   „Mně ne, ale jemu bys to vyčíst měl,“ zasmál se a protáhl se, až mu zapraskalo v kostech.
   „No nic, nechám tě si odpočinout, prospat se. Taky toho mám dneska dost, jsem zvyklý jezdit na koni nebo řídit traktor v šortkách a ne se pařit v obleku, jednat s papaláši a řídit ten obrněný transportér,“ ušklíbl se a vstal.
   „Díky,“ pousmál jsem se na něj. Děkoval jsem vlastně za všechno, za celý den, za to, že on je tu normální a baví se se mnou jako s člověkem, a ne jako s obtížným hmyzem, případně vůbec.

   „Hele, kdybys zítra neměl co dělat, řekni Georgeovi, to je zahradník a automechanik, aby tě vzal za mnou na vinice. Určitě ho poznáš, zrzavé vlasy a vousy, je to pohodář,“ usmál se s rukou na klice. Krátce jsem se zamyslel, ale přikývl.
   „Dobře, díky,“ pousmál jsem se. Vlastně jsem byl rád, že se někam podívám, na vinici jsem nikdy nebyl a pokud si Ezekiel myslel, že tady budu jen sedět a čekat, až se mu bude chtít udělat mi dítě, to se spletl. Já byl taky člověk a měl jsem svoje potřeby, a když mi Tyler nabízel přátelství a rozptýlení, hodlal jsem toho využít.