Minde

9. kapitola

(Adrian)

   Vstal jsem poměrně brzy, i když Max s Gailem měli přijet až po deváté hodině. Nemohl jsem se dočkat, vážně jsem se těšil, až z téhle zlaté klícky alespoň na chvilku vypadnu, ale na druhou stranu jsem se toho i trochu děsil, toho, co mě tam venku se Simonem čeká. Max mě sice uklidňoval, že to bude v pohodě, že si ho Gail vezme na starost, zabaví ho, ale i tak jsem z toho byl nervózní. Už jsem trochu poznal, jaký dokáže Simon být a přišlo mi vůči Gailovi nefér mu ho hodit na krk, ale Max mě ujišťoval, že si to tak vůbec nemám brát, hlavní je, že vypadnu ven.

   Seběhl jsem do jídelny, ve které k mé nelibosti už blondýn seděl a pročítal si ranní noviny. Přes veškeré sebezapření jsem ho slušně pozdravil a posadil se ke snídani. S úšklebkem mi odpověděl a dopil svoje kafe. Po očku jsem si všiml jeho oblečení – slušivé košile a ne právě levných riflí. Nijak jsem to ale nekomentoval, i když jsem si byl téměř jistý, že nemíříme na obyčejnou procházku. Jak jsem znal Maxe s Gailem, ti nikdy nebyli na procházky růžovou zahradou, oni byli akčnější. Ale když se Simon nehodlal ptát, já mu nehodlal nic říct, vlastně jsem mu to i přál. Nikdy jsem sice nebyl nijak zlomyslný, ale vůči němu jsem cítil určité zadostiučinění.

   Akorát jsem dojedl poslední sousto, když se v jídelně objevil Harry.
   „Pánové, venku již čeká vaše společnost,“ protáhl škrobeně.
   „Konečně,“ odhodil Simon noviny a vstal, aby si nazul své drahé značkové boty. Spěšně jsem na sebe hodil obyčejné botasky, popadl jsem mikinu a vystřelil ven.
   Zrychlil jsem a vrhl se okolo krku snědému tmavovláskovi, který mě se smíchem objal.
   „Wow, takové přivítání jsem ani nečekal, ale taky tě rád vidím, ty chcíplinko,“ sevřel mě pevně.
   „Hele, začnu žárlit, už mi ho nech a pozdrav taky mně,“ zabručel Gail. Tiše jsem se zasmál a krátce stiskl i jeho.
   „Jste tu brzy. S tím jak jsi mi včera div nevynadal jsem vás čekal později.“
   „Co bych pro tebe neudělal, dokonce jsem odolal i sexuálním hrátkám, jen abych kvůli tobě brzy vstal. Měl bys to náležitě ocenit,“ založil si Max ruce na hrudi.
   „To od tebe bylo velmi šlechetné,“ přikývl jsem se zcela vážnou tváří, ale hned jsem mu oplatil pobavený úšklebek.

   „Představíš mě těm svým… přátelům?“ postavil se Simon vedle mě. Slovo ´přátelé´ vyplivl téměř s posměchem, zřejmě pro něj nebyli dost košér, stejně jako já. I když Max pocházel z dost bohaté rodiny, nikdy se s tím nechválil, nedával to najevo, neměl všechno značkové a přepychové. Nejlíp se cítil v obyčejném tričku s potiskem nějakého akčního hrdiny od Marvelu. Choval se prostě jako obyčejný člověk, který si všechno, co chce, musí zasloužit. Ani Gail nijak nevyčníval a bohatstvím už vůbec ne, kdyby si ho Max nevybral, kdyby se do něj nezamiloval, sotva by měl peníze na to, aby si koupil zlaté dítě.
   Sledoval jsem Simona, jak téměř s odporem a pohrdáním oba sjíždí pohledem. Bylo mi za něj trapně a cítil jsem k němu ještě menší sympatie než doposud, pokud to vůbec šlo. O mně, ať si myslel, co chtěl, bylo mi to jedno, ale neměl právo soudit moje přátele.
   „To je Max a jeho přítel Gail. A tohle je Simon,“ vyjmenoval jsem ve zkratce.
   „Snoubenec Adrianova majitele,“ neopomněl připomenout.
   „Fajn, těší nás… tak nastupte,“ pobídl všechny Gail. Hned jsem obsadil místo vzadu vedle Maxe, takže na Simona zbylo sedadlo vedle řidiče.
   „Kam vlastně jedeme?“ nadzvedl obočí, když se připoutal a Gail se rozjel dolů k městu.
   „Kousek za město. Projít se,“ zadíval se Gail do zpětného zrcátka a mrkl na nás. Netušil jsem, co chystají, včera mi bylo řečeno, že program bude vymyšlen za pochodu, prý ušitý na míru tomu blbečkovi, jak Simona trefně nazval Max. Oba jen žasli, když jsem jim ve zkratce popsal, co je zač nebo jak mi alespoň připadá.

   „Doufám, že mi půjdeš za svědka,“ uculil se Max, když mi ukazoval ruku s prstenem. Byl hezký, decentní zlatý kroužek s malým zapuštěným zirkonem. Nebylo to nic pompézního, na to si Max nepotrpěl a Gail by na to asi ani neměl, ale i tak byl moc krásný.
   „Já?“ zamrkal jsem překvapeně.
   „Jasně, nikoho jiného nechci.“
   „Wow překvapil jsi mě. Moc rád půjdu, to víš, že jo,“ přikývl jsem.
   „Ještě toho moc neslibuj, kdoví, co na to řekne Ezekiel. I teď jsem ho musel přemlouvat, aby tě vůbec někam pustil. A myslím, že jsi mi ještě ani nepoděkoval,“ usmál se na mě tak sladce, až jsem skoro cítil, že mi vypadávají všechny zuby.  
   „Děkuji,“ vydoloval jsem ze sebe se vším sebezapřením, pochyboval jsem, že je za co děkovat.
   „Hodný,“ poplácal mě po koleně, jako nějakého psa a zadíval se před sebe na silnici. Chytil jsem Maxe za zápěstí a pevně mu ho sevřel, jak už se nadechoval k nějaké agresivní poznámce. Nespokojeně se na mě zamračil, ale pusu zavřel. Nechtěl jsem rozpoutávat hádku, Simon mi připadal jako povaha, která si nenechá nic líbit, takže jsem si byl téměř jistý, že kdyby se do něj někdo pustil, jeho chování by to akorát zhoršilo a už vůbec by to s ním nebylo k vydržení. A toho jsem se bál.

   Gail zastavil na poměrně prázdném parkovišti za městem. Nebylo tam příliš mnoho aut, spíš tam stálo pár opuštěných a zrezlých vraků, kterých si léta už nikdo nevšímal, popřípadě z nich bylo rozkradeno to, co se dalo střelit. Dříve tam možná spalo několik bezdomovců, ale teď už to bylo pasé. Po epidemii a redukci počtu obyvatel se uvolnilo i velké množství domů. Přestaly být používány, neměl v nich kdo bydlet, muži se sestěhovávali a pomáhali si překonat žal i zhoršené životní podmínky. Do vzniku epidemie si nikdo neuvědomoval, jak moc jsou ženy důležité, teď by za ni každý dal cokoliv. Alespoň bezdomovcům se tedy zlepšila životní úroveň, když začali kempovat v opuštěných domech. Nikdo je z odtamtud nevyháněl, na to nebyl dostatek policistů.
    Vedle parkoviště stál rozpadlý stánek s občerstvením, ve kterém už se živili jen červotoči a kousek vedle vyschlá studánka.

   „Co tady?“ nakrčil Simon nos, když si vše s pohledem plným odporu prohlédl, na podobná místa nejspíš nebyl zvyklý.
   „Projít se,“ usmál se Gail a ukázal na vysokou horu.
   „Tak to určitě ne, tam nepolezu, navíc na to ani nemám oblečení,“ odfrkl si a založil ruce na prsou.
   „Fajn, můžeš tu hlídat auto,“ usmál se Max, drapl mě za ruku a přes cestu už si to šinul k hoře.
   „Pokud nejdu já, nejde ani Adrian!“ vyštěkl za námi.
   „Ale Adri jde, takže buď jdeš taky nebo můžeš pěšky domů,“ sevřel mu Gail rameno, až se lehce zkroutil bolestí a vydal se za námi. Byl jsem si jistý, že na mě Simon sesílá všechny kletby, co zná, že mi slibuje dlouhou a pomalou smrt, ale když jsem se otočil, poslušně nás následoval. Bylo mi jasné, že tohle mi jen tak nedaruje, ale aspoň na krátký okamžik jsem měl opět pocit zadostiučinění.

   „Až se vrátíme domů, je vám dvěma jasné, že mě zabije,“ mrkl jsem na Maxe.
   „Nebuď tak dramatický, nedovolí si na tebe šáhnout. My dva tě učíme, jak se musíš bránit, jsi moc hodný a všechno si od něj necháš líbit, co to jako mělo být, to tvoje ´děkuju´! Nemáš mu za co děkovat. Že nebudeš trčet v tom baráku celé dny má být úplně samozřejmé,“ mračil se Max čím dál víc. „Tohle mu patří, blbečkovi, jen ať si zničí ty svoje značkové botičky a trochu se zapotí,“ vrčel. Tiše jsem se zasmál a dál se držel vedle něj. Poměrně rychle se mi ho ale podařilo odpoutat od tématu Simon k jiným věcem, které mě zajímaly. Zajímalo mě, co se dělo v Edenu, odešel jsem poměrně narychlo z hodiny na hodinu, chtěl jsem vědět všechny novinky, přeci jen byl Eden pár let mojí rodinou. Spokojeně jsme si tedy razili cestu vzhůru, poslouchal jsem Maxovo klábosení a užíval si lehký vánek, který mi cuchal vlasy. Alespoň na chvilku jsem přestal myslet na všechno, co mě poslední dny trápilo.

   Prudce jsem se otočil a zakolísal na vratkém kameni, když se za námi ozval výkřik. Už jsem čekal, že uvidím Simona letět ze skály dolů nebo minimálně napůl sežraného medvědem, ale nic takového se nakonalo. Simon se válel v trní, kam nejspíš sklouzl, když šlápnul, kam neměl, a zuřivě se odtamtud snažil dostat, čímž si jen zhoršoval škody na své košili, která se po tomhle incidentu rozhodně už nevrátí do skříně.
   „Ty seš nemehlo, asi nejsi moc zvyklý chodit, co?“ zasmál se Gail a podal mu ruku. Zuřivě ji odrazil pryč a se sprostými nadávkami se vymotal z křoviska. Na rukou jsem zahlédl i pár krvácejících šrámů. V tu chvíli mi ho bylo i líto.
   „Tohle jste udělali schválně! Tohle mi zaplatíte!“ začal vztekle řvát.
   „Hele, my nemůžeme za to, že ses vymódil jako na nějakou přehlídku. Nejsme snobové, kteří jsou líní vystrčit zadky z luxusních hotelů a drahých restaurací,“ začal Gail klidným tónem.
   „Vidím. Vidím před sebou jen tři šupáky, divím se, že vůbec máš na někoho, jako je on,“ ušklíbl se a trhl hlavou ke mně a Maxovi. „Ukradl jsi ho? Nebo byl ve slevě? Chybný či použitý kus?“
   Trhl jsem sebou, když Gailovi vyletěla pěst a Simon znovu skončil v trní.
   „Ještě jednou řekneš křivé slovo o Maxovi nebo Adrianovi, srazím tě z té skály dolů, je ti to jasné?“ zavrčel.
   „Tohle je napadení! Z toho budeš mít zatracený průšvih, to mi věř!“ vyštěkl.
   „Vážně? A kdo ti dokáže, že nejsi jen takové nemehlo a neublížil sis sám? Široko daleko tu není nikdo, kdo by tvoje slova potvrdil,“ začal zvyšovat hlas vždycky klidný Gail. Atmosféra začínala houstnout, dělalo se mi z toho špatně. Pokud ke mně byl Simon hnusný normálně, netroufal jsem si myslet na to, jaké to bude po návratu domů.
   Seběhl jsem pár metrů k nim a natáhl se k Simonovi, abych mu pomohl z křoví.
   „Nešahej na mě, ty nicko. Kéž bys neexistoval,“ zavrčel a prudce do mě strčil. Před pádem mě zachránily Gailovy ruce a znovu mě pevně postavily na nohy.
   „Nech ho, ať si pomůže sám, primadona,“ zavrčel a rozešel se za Maxem, který všechno se zamračeným výrazem sledoval. Ještě jednou jsem se nerozhodně zadíval na Simona, než jsem se rozešel za nimi, on o moji pomoc nestál, nenáviděl mě. Žaludek se mi kroutil nervozitou a měl jsem nepříjemný pocit z toho, že tentokrát to přehnaly obě strany. Gail měl právo mu vrazit, co řekl Simon o něm a Maxovi by rozčílilo asi každého, ale možná kdybych Simonovi řekl, aby si oblékl něco jiného, nemuselo to takhle dopadnout. Pokud by mě ovšem poslechl nebo rovnou tenhle výlet nezatrhl. Nevěděl jsem, co si myslet. Co se stalo, stalo se, už teď jsem se ale netěšil na návrat do té zlaté klícky, bylo mi jasné, že rozčílený Simon znamená velké trable.