Minde

8. kapitola

(Adrian)

   Nebylo to ani půl hodiny od telefonátu s Maxem, když se na dveře mého pokoje ozvalo zaklepání. Na okamžik jsem zaváhal, netušil jsem, kdo a co po mně může chtít, ale nakonec jsem osobu za dveřmi pozval dál. Předpokládal jsem, že to není Ezekiel, který se včera uhnízdil bez dovolení na gauči, zatímco jsem se sprchoval a ani Simon, který by sem taky určitě vrazil bez pozvání.
   „Dobré ráno, nesu vám snídani,“ pousmál se Denis a položil mi na postel tác. Překvapeně jsem zamrkal, tohle jsem ani v nejmenším nečekal, ale můj žaludek spokojeně zakručel při pohledu na křupavé pečivo, máslo, šunku, pomerančový džus i hrnek s kouřící kávou, která voněla neodolatelně.
   „Děkuju, to nemuselo být, přišel bych si,“ pousmál jsem se omluvně. Bylo mi trapně. Tím, že jsem zůstal v posteli, abych se vyhnul Simonovi, jsem rozhodně neočekával, že by okolo mě někdo poskakoval a posluhoval mi.
   „To nic není. Tyler mě požádal, abych se za vámi stavil a zeptal se, jak vám je.“
   „Bude mi líp, když si budeme moct přestat vykat. Připadám si hloupě.“ Znělo to hrozně, připadal jsem si, jako bych byl něco navíc, přitom jsem byl úplně obyčejný, jako každý tady a Denis navíc nemohl být o tolik starší než já.
   „Dobře a je ti teda lépe, než včera?“
   „Jo, nic mi není,“ přikývl jsem a přisunul si k sobě blíž tác, vonělo to nádherně, už se mi z toho sbíhaly sliny v puse.
   „To jsem rád. Ale kdybys něco potřeboval v lékárně, stačí říct. Nějaký základní sortiment léků mám v lékárničce tady, pro zbytek by dojel George.“
   „Když budu potřebovat, řeknu,“ přikývl jsem a zakousl se do křupavého croissantu. „Je to výborné, moc děkuju,“ zahuhlal jsem s plnou pusou.
   „To jsem rád,“ usmál se a vydal se ke dveřím.
   „Denisi, je někdo doma?“ zavolal jsem ještě za ním, když se mi podařilo polknout.
   „Tyler je na vinici, pan Simon už odešel do práce a pan Ezekiel taky odjel zkontrolovat jednu ze svých staveb.“
   „Dobře, díky,“ usmál jsem se a znovu se zakousl do jídla. Neušlo mi, jaký důraz použil na slovo ´pan´ před Simonovým jménem. Bylo zřejmé že namyšleného blonďáka by v životě nenapadlo nabídnout tykání někomu tak podřadnému, jako byl mladý kuchař v domě, kde se zahnízdil. A taky to vypadalo, že Denis má Simona rád asi stejně jako já. Naopak před Ezekielovým jménem mě slovo pan nepřekvapilo ani trochu. On si to mohl dovolit. Byl bohatý, všechny tu živil, všichni tu na něm byli závislí, a byl natolik asociální, že mu nejspíš ani nedošlo, aby někomu tykání nabídl.

   Po snídani a šálku kávy se mi udělalo mnohem líp, dokonce natolik, že jsem se stočil v posteli a dokázal na pár hodin usnout. Nevadilo mi to, nikam jsem nespěchal a mohl jsem dospat téměř probdělou noc. Tentokrát se mi nezdály žádné šílené sny, ani se nekonalo probuzení s pocitem, že po mně někdo jde, za což jsem byl upřímně rád. Vstal jsem s pocitem, že mě dnes nemůže nic rozházet a dokážu Ezekiela přemluvit k tomu, aby mě zítra pustil s Maxem ven.

   Po rychlém pozdním obědě jsem zjistil, že mi konečně dovezli moji knihovnu z Edenu. Bylo to hodně krabic, a ne právě lehkých, proto jsem byl rád, když mi Denis dohodil na pomoc George a Harryho.
   Harry byl poslední obyvatel domu, kterého jsem viděl vlastně poprvé. Byl ze všech asi nejstarší a nejupjatější. Striktně mi odmítl tykat a jeho obličej snad neznal slovo emoce. Dokonalá maska profesionála, který se ovládal za všech okolností. Byl vysoký hubený šlachovitý, a tak bledý, že by se klidně mohl vydávat za upíra a asi bych mu to i uvěřil.
   Zato George neměl problém s ničím. Hned se se mnou začal bavit jako se starým známým, tahal ze mě rozumy, jako odkud jsem, zda mám sourozence a jestli umím hrát poker. Se smíchem jsem přitakal, že nějaké základy mám. V Edenu jsme občas hrávali, ale většinou jen o sirky, bylo to pro zábavu.

   „Skvělé, doufám, že se na dalším našem sedánku přidáš.“
   „No já nevím, spíš podle toho, jaké členy to zahrnuje,“ ušklíbl jsem se, když byl Harry mimo doslech. Vypadal sice, že ho nic nezajímá, ale podobné typy jsem znal. První nic-nic a pak se najednou zjistí, že o všem ví a všechno donáší na místa, kam se to právě dostat nemělo.
   „Samí v poho lidi. Já s Denisem, Tyler a nějací kluci z vinice… podle toho, kdo má čas. Žádnej strach, suchary a fiflenky nebereme,“ plácnul mě tlapou do zad, až jsem poskočil o pár kroků dopředu.
   „V tom případě se přidám rád,“ přikývl jsem.
   „Skvěle, dáme ti vědět,“ zazubil se a položil na zem poslední krabici.
   „Díky za pomoc.“
   „V klídku, ty bys to sem tahal týden, jsi jak párátko, Denis tě musí vykrmit,“ šťouchnul do mě.
   „No pokud vyjde záměr, pro který tady jsem, asi ani nebude muset,“ pousmál jsem se lehce.
   „Bude to dobrý, uvidíš. Zatím,“ usmál se vřele, ještě jednou mě plácnul do zad a zmizel si za svojí prací.

   Zbytek odpoledne mi trvalo knihy vybalit a naskládat do polic. Byla to zdlouhavá práce, občas jsem se u některé knihy pozastavil, měl jsem k nim hezké vzpomínky a do některých jsem si rovnou dával záložky, že si je chci v nejbližší možné době přečíst znovu.

   S poslední založenou knihou jsem zjistil, že už je i čas večeře a pokud nechci Ezekiela shánět po všech čertech a dostihnout ho například teprve až v ložnici se Simonem, měl bych si pospíšit.
   Seběhl jsem schody a vešel do jídelny, kde oba zmínění už seděli u stolu a večeřeli. Pozdravil jsem je, posadil se a poděkoval Denisovi za jídlo, které přede mnou téměř okamžitě přistálo. Zaváhal jsem jen na okamžik, Ezekiel byl téměř po jídle a moc času mi teda nezbývalo.
   „Volal jsem dnes s kamarádem z Edenu. Rádi by mě zítra vyzvedli a vzali na výlet. Pak by mě samozřejmě zase dovezli zpět. Chtěl bych jet,“ řekl jsem co nejklidněji a zadíval se na Ezekiela.
   „Ne,“ odpověděl prostě poté, co mi věnoval krátký pohled a znovu se vrátil ke svému jídlu. Překvapeně jsem zamrkal, takhle strohé odmítnutí jsem nečekal, měl jsem připravený proslov o tom, kdo Max je, jaký je jeho přítel, ale na tuhle krátkou, prostou odpověď jsem připravený nebyl.
   „Proč… proč ne? Přece tu nejsem ve vězení. Je to můj nejlepší kámoš, znám se s ním od té doby, co jsem přišel do Edenu. A jeho přítel, vlastně už je to jeho snoubenec, je taky fajn chlap. Přece po tobě nechci hory doly, chci jen na výlet se svými přáteli,“ mluvil jsem, zatímco on si v klidu dojedl, otřel si koutky úst ubrouskem a zadíval se na mě.
   „Jsi až příliš cenný. Nevíš, co tam venku je. Kdy jsi tam byl naposled, před čtyřmi lety? Nehodlám o tebe přijít kvůli tvému rozmaru.“
   „Bude s námi přeci Gail! Dá na nás pozor, nebudeme se nikde toulat a kdykoliv si moji polohu můžeš přece najít,“ zvedl jsem ruku s hodinkami.
   „Ne,“ odmítl znovu a upil ze sklenice s vodou.
   „Nudím se tu. Nemůžeš mě tu pořád držet zavřeného,“ šeptl jsem. Pokud tohle měl být můj život, pak to byla hodně velká rána pod pás. Začínal jsem ztrácet naději, chtělo se mi křičet, vrazit mu…
   „Ale no tak, zlato. Adrian má pravdu, potřebuje taky změnit prostředí a někam vyrazit,“ usmál se Simon. Šokovaně jsem pootevřel pusu, čekal jsem cokoliv, výsměch, jak mě Ezekiel setřel, vítězoslavné pohledy, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mě Simon mohl zastat.
   „Je to moc riskantní.“
   „Tak víš co? Půjdu s ním. Dohlédnu na něj, na to, aby se mu nic nestalo. Můžu si vzít nějaké volno, to nebude problém.“
   Okamžik štěstí a naděje, který mě naplnil při Simonově přímluvě okamžitě zhasnul a naplnil ho děs a zoufalství z toho, že bych měl celý den strávit po boku nafrněného blondýna. Bylo mi jasné, že pokud by k tomu Ezekiel svolil, Simon se chystal udělat mi z celého výletu peklo na zemi. Srdce se mi prudce rozbušilo a otevřel jsem pusu k tomu, abych celý nápad zavrhl s tím, že raději zůstanu doma, ale Ezekiel byl rychlejší.
   „No dobře. Dohlédneš na to a dáš mi vědět.“
   „Spolehni se, zlato, my si to užijeme, že Adri,“ zadíval se na mě blondýn a lehce nadzvedl obočí. Polkl jsem, mohl jsem to ještě zrušit, ale to už bych asi nikdy neviděl Maxe a přece s ním nepůjdu sám, bude tam i Gail, který ho mohl zabavit a já si to aspoň trochu užít. Nemohlo to být tak hrozné, nemohl mě mučit i před ostatními. Proto jsem se zhluboka nadechl a přikývl.
   „Jo, užijeme.“
   „Fajn,“ přikývl Ezekiel, zvedl se od stolu a rozešel se nahoru. Blondýn za ním hodil zářivý úsměv, teprve když byl z dohledu, přesunul svůj pohled na mě a zákeřně se ušklíbl. Zvedl se ze židle a přešel ke mně.
   „Tak tedy zítra, budu se velice těšit,“ prohrábl mi vlasy a na chvilku je sevřel v pěsti, až to zabolelo, než mě pustil a odešel. Zhluboka jsem se nadechl, vypadalo to na náročný výlet, ale doufal jsem, že se mi podaří Simona zbavit, abych si ho dokázal dostatečně užít.