Minde

10. kapitola

(Adrian)

   Opřel jsem se o zábradlí a zadíval se dolů na malou postavu na jedné z laviček. Odtud to sice nebylo vidět, ale bylo mi jasné, že je Simon vzteky bez sebe. Odmítl s námi vyjít na stezku do oblak, jak se tady té vysoké rozhledně říkalo, a radši si kecnul sám dole na zadek. Tušil jsem, že se pravděpodobně bojí výšek, ale nehodlal jsem to pitvat, už tak to vypadalo dost zle.

   „Že je hrozný, to jsi říkal, ale že až tak… jsem v šoku a promiň, ale lituju tě,“ ušklíbl se Max, když zaznamenal můj pohled.
   „Co nadělám. Jen se trochu bojím, co bude, až se vrátíme. Všechno požaluje, zveličí a Ezekiel už mě nikam nepustí,“ zašeptal jsem.
   „Nesmíš se nechat.“
   „To se ti lehko řekne,“ pousmál jsem se. „Hele, dost o mně, co vy dva, vypadáte spokojeně.“
   „Já jsem a doufám, že Gail taky,“ mrkl Max na Gaila, který na druhé straně věže studoval mapu.
   „O tom nepochybuju, vidím, jak se na tebe dívá. Je zamilovaný až po uši, jinak by tě o ruku nepožádal.“
   „Doufám. To, co říkal Simon…“
   „Na to nemysli, Simon je vůl, chce jen ubližovat, jasné?“ zamračil jsem se na něj. „Máte se rádi, našel jsi svoji dokonalou polovičku a budete spolu mít miminko,“ pousmál jsem se.
   „To asi hned tak nebude,“ promnul si nervózně ruce.
   „Ne? Vždyť to vypadá, že jste spolu v posteli skoro pořád. Promiň, ale aspoň to tak vyznělo, nebo ne?“ lehce jsem nadzvedl obočí.
   „Ne… totiž jo. Jo, máme sex často,“ špitl a na okamžik se odmlčel. „Ale s ochranou. Já si to prostě neumím představit, mám z toho hrozný strach. Já a dítě? Neumím se postarat ani o kaktus,“ zhluboka se nadechl. Překvapil mě, takhle jsem Maxe v životě neviděl, takhle vynervovaného. Vždycky to byl on, co si ze všeho dělal srandu, co vypadal, že má všechny věci pevně pod kontrolou a nic ho nemůže rozházet. Ale jak to vypadalo, něco ho přeci jen rozházet mohlo. Přešel jsem k němu a pevně ho objal.
   „Klid, bude to dobrý, pokud se na to necítíš, dej si na čas. Přece není kam spěchat, můžete si to nechal až po svatbě. A věřím, že až to přijde, budeš skvělý. Gail ti se vším pomůže, uvidíš,“ usmál jsem se. Zhluboka se nadechl a nakonec lehce přikývl.
   „Jo, asi máš pravdu. Díky, potřeboval jsem to od někoho slyšet,“ pousmál se a osušil vlhké oči. „Obdivuju tě, neumím si představit být na tvém místě,“ lehce zakroutil hlavou a natiskl se ke Gailovi, který se k nám připojil. Být na mém místě… chvilku mi trvalo, než mi došlo, co přesně tím myslel. Klidně se mohlo stát, že já už jsem v tom, že za pár měsíců ze mě vytáhnou miminko, které asi ani nebudu moct sám vychovat.

   „Adri? Je ti dobře? Dost jsi zbledl,“ položil mi Gail ruku na rameno.
   „To nic. Půjdeme pomalu, než Simon bouchne?“
   „Jo, zajedeme ještě někam na večeři?“
   „Snad příště, mohli byste nás pro dnešek hodit už zpět?“ pousmál jsem se omluvně. Netoužil jsem po dalších roztržkách a provokacích, těch bylo pro dnešek dost. Proto jsem se chtěl vyhnout maximu možných konfliktních situací a zvolil ústup.

   Cesta zpět proběhla v tísnivém tichu. V Simonově přítomnosti nebylo nikomu do řeči, proto jsem byl rád, když konečně zastavili před domem. Blondýn vystřelil z auta bez slůvka poděkování či rozloučení, ale nic jiného se ani nedalo očekávat.
   „Děkuju, rád jsem vás viděl.“
   „My tebe taky, brzo si zavoláme a zase se někde potkáme,“ objal mě Max. Doufal jsem v to, proto jsem lehce přikývl, ještě krátce objal Gaila, než jsem se rozešel do domu.

   „…není? A kde je?“ zaslechl jsem vyštěknout Simona, okamžitě mi došlo, že se shání po Ezekielovi, aby mu hned všechno požaloval, bohužel pro něj zřejmě nebyl doma a Denis netušil, kdy se vrátí. Docela se mi ulevilo, když rozzuřeně oddupal do patra, mohl jsem se alespoň v klidu najíst, bez vražedných pohledů a uštěpačných poznámek. Už jsem se těšil, až si zalezu do postele s knížkou a dám si k tomu sklenku vína. Alespoň jsem doufal, že to nemám zakázané. Těhotný jsem nebyl, nebo jsem o tom zatím nevěděl a po jednom sexu jsem o tom i docela pochyboval, i když stát se mohlo. Ale jedna sklenička nemohla nikomu ani ničemu ublížit. S Tylerem jsem toho na ochutnávce vypil víc než kdy jindy. Nikdy jsem nebyl velký pijan, v Edenu byl alkohol zakázaný, ale těch pár šťastlivců, co se dostávalo ven na vycházky, ti vždycky něco donesli.

   „Denisi, mohl bych poprosit o trochu vína?“ pousmál jsem se na blondýnka, který přišel sklidit ze stolu.
   „Určitě, jen pro něj musím skočit do sklepa. Jaké by mělo být?“
   „No… chutnalo mi jedno bílé… Neuburské myslím?“
   „Podívám se a přinesu,“ usmál se a zmizel v kuchyni.
   „Děkuji,“ zavolal jsem ještě za ním a vyběhl schody do patra. Svaly mě sice z toho pochodu bolely, ale docela příjemně, za trochu pohybu jsem byl teď rád. Dal jsem si rychlou sprchu a oblékl si volné triko a tepláky, ve kterých jsem se cítil nejpohodlněji a spokojeně se posadil do výklenku okna. Ten výhled se mi líbil, poslední sluneční paprsky, které osvětlovaly jezero a barvily jej dočervena. Sledovat to v něčí náruči, byla by to romantika, o které jsem vždycky snil.

   Otočil jsem se, když se na dveře ozvalo krátké rázné zaklepání. Na sekundu mě napadlo, že je to Denis s vínem, ale vstup vysokého aristokrata mě vyvedl z omylu. Netvářil se právě přívětivě, ale to se netvářil nikdy, nebo jsem na něm přívětivý výraz ještě neviděl.
   „Ahoj,“ odvážil jsem se ho první oslovit, zatímco vešel do místnosti a stáhl si z krku kravatu.
   „Ahoj,“ odpověděl, sundal sako a začal bojovat s manžetovými knoflíčky na košili. Vypadalo to, že dnes není knížka na pořadu dne.
   „Počkej, já… mohli bychom si první trochu popovídat?“ přešel jsem k němu. Nadzvedl obočí a zadíval se na mě.
   „A o čem?“
   „O čemkoliv, o nás, o tobě. Skoro nic o tobě nevím, jen něco málo, co mi řekli ostatní. Pak ti budu k dispozici, jen chci vědět… s kým budu mít dítě,“ zašeptal jsem. Chvilku mě sledoval, než krátce přikývl a posadil se na gauč. Lehce jsem se pousmál a posadil se k němu.
   „Mluvil jsi teď se Simonem?“
   „Ne, sprchoval se, když jsem přišel, proč?“
   „Asi si bude stěžovat. Trochu se nepohodl s mým přáteli, došlo i na nadávky…“ přiznal jsem. Přišlo mi lepší, aby to první slyšel ode mě než zkreslenou verzi od Simona, který si ji určitě přibarví.
   „Umí být výbušný,“ přikývl a pootočil hlavu, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Nevypadalo to, že by byl Denis překvapený Ezekielovou přítomnosti, dokonce spolu s vínem přinesl na tácu dvě skleničky a talířek s nakrájenými sýry. Bez řečí to nechal na stolku a zase zmizel.
   „Chtěl jsem si dát skleničku ke knížce, snad to nevadí,“ mrkl jsem na něj a nalil tedy do obou, když mě nezastavil.
   „Prozatím ne.“ Bylo mi jasné, co tím myslí a souhlasil jsem s tím. Nebyl jsem blázen, co by v těhotenství pil, přeci jen to mělo být i moje dítě a já se mu nechystal ničím ublížit.

   „Zvláštní jméno,“ upil jsem ze skleničky a mrkl na něj, když se mezi námi rozhostilo trapné ticho a nevypadalo to, že by se ho Ezekiel chystal přerušit.
   „Co?“
   „Že máš zvláštní jméno, nikdy jsem takové neslyšel.“
   „Jak kde je zvláštní, je to hebrejské jméno, moje matka byla izraelka,“ upil a zadíval se na mě.
   „Aha, to jsem nevěděl.“
   „Proč bys měl,“ opáčil. Zhluboka jsem se nadechl, prostě jsem netušil, jak s ním mám mluvit.
   „O to tady jde, chci o tobě vědět klidně i blbosti, chci tě mít rád a nepřipadat si tu jen jako inkubátor na děti,“ špitl jsem. „A taky bych si přál, abys ty měl rád mě,“ zadíval jsem se na něj. „Chtěl bych s tebou trávit čas,“ pokračoval jsem, když mlčel. „Jen s tebou. Omlouvám se, ale já a Simon… nesedli jsme si.“
   „Dobrá. Pokusím se s tebou trávit víc času,“ přikývl nakonec. Usmál jsem se, bral jsem to jako malou výhru, Ezekiel nemusel být tak špatný, jak se tvářil, jen se mu přání doopravdy muselo říct přímo.
   „Mohli bychom si někdy vyjít. Moc se mi líbí to jezero za domem, byla by tam hezká procházka.“
   „Udělám si čas. Zítra nebo pozítří,“ přikývl a upil vína.
   „Děkuji,“ usmál jsem se a víc se uvolnil. Pomalu to ze mě začalo padat, tíha nevědomosti a nejistoty.

   „Ještě by mě zajímalo… proč já. Proč sis vybral mě. Ani jsem netušil, že o mě někdo projevil zájem, dokud mě Tyler nevyzvedl,“ zadíval jsem se na něj. Pořád mi to vrtalo hlavou, našel si mě v katalogu nebo náhodně ukázal prstem na jednoho kluka?
   „Líbil ses mi.“
   „Líbil?“ nadzvedl jsem překvapeně obočí.
   „Ano. Když jsem přestavoval knihovnu, chodil jsi tam pomáhat vyklízet regály. Nikdy ses neflákal, pokaždé jsi tu nálož knih sotva unesl,“ vstal, přešel k mé knihovně a pohledem klouzal po hřbetech knih. „A pokud se nemýlím pár jich zmizelo ve tvém batohu,“ ušklíbl se a vytáhl z regálu jeden hodně starý román v křehké vazbě. Kousl jsem se do rtu, když knihu otevřel a na první straně se doopravdy objevilo razítko Edenské knihovny.
   „Byly to knihy k vyřazení, vyhodily by se,“ špitl jsem provinile. Bylo mi trapně, dával jsem si takový pozor a vůbec jsem netušil, že mě celou dobu někdo pozoruje.
   „Vím. Rád jsem tě sledoval.“
   „Mohl jsi se mnou promluvit,“ lehce jsem pokrčil rameny.
   „Na to moc nejsem,“ klidně vrátil knihu zpět a zadíval se na mě.
   „Všiml jsem si. Hlavní je, že se mnou mluvíš teď,“ pousmál jsem se. Přikývl, dopil skleničku a rozepnul manžetové knoflíčky na rukávech. Zdálo se, že dnes bylo tlachání dost. Odložil jsem svoji sklenku, vstal, přešel ke dveřím a otočil klíčem. Následně jsem zamkl i balkonové dveře a zatáhl přes ně závěs.
   „Nelíbilo by se mi, kdyby sem někdo přišel,“ šeptl jsem k Ezekielovu nadzvednutému obočí. Rozhodně jsem nestál o to, aby sem zase nakráčel Simon a dával mi najevo, jaká špína na jeho podrážce jsem. Předpokládal jsem, že asi bude nasraný, pokud narazí na zamčený pokoj, ve kterém bude jeho přítel se mnou, ale po dnešku, po každém jeho slovu, pohledu… hodlal jsem se mu postavit. Hodlal jsem bojovat o Ezekielovi náklonost, a především o své dítě.