Minde

12. kapitola

(Adrian)

   Dnes jsem na vanu ani sprchu neměl nijak zvlášť náladu, takže jsem se v koupelně moc nezdržoval a raději se opatrně posadil ke snídani. Zadek jsem cítil víc než posledně, ale nebylo to tak hrozné, že bych nedokázal usedět.

   Sotva jsem stihl dojíst, když se ozvalo další zabušení na dveře. Tentokrát ale dost silné, netrpělivé a dovnitř nikdo nevpadl.
   „Dále?“ nadzvedl jsem obočí a odložil hrnek s kávou. Zrzavého George jsem u sebe nečekal, vlastně jsem ho v domě nikdy nezahlédl, navíc teď vypadal docela naštvaně. Huňaté zrzavé obočí se díky zamračenému výrazu spojilo téměř v jednu linku a sevřené pěsti také nevypadaly právě přátelsky.
   „Stalo se něco?“ začal jsem opatrně.
   „Jo, to stalo. Hele, chápu, že s tím namyšleným blonďákem nemáte zrovna přátelský vztah, ale laskavě z něj vynechejte Denise,“ naštvaně na mě namířil prstem.
   „Omlouvám se, jestli ho Simon vyděsil. Je na mě naštvaný, s Denisem to nemá co dělat.“
   „Vážně? Že to tak nevypadá!“ prskl vztekle. Měl jsem tendenci ustoupit, George vypadal doopravdy naštvaně a já nechápal proč. Tak na něj Simon zvýšil hlas, myslel jsem, že to nebylo poprvé, podle toho, jak se chová normálně.
   „Promiň, nerozumím ti. Jen na něj zvýšil hlas.“
   „Jen zvýšil hlas? Rozškrábl mu celý obličej tím šutrem, co nosí na prstě, když mu vrazil,“ zavrčel. Zarazil jsem se, cože udělal? „Tohle přehnal, my tu pro něj možná pracujeme, ale tohle si ani on nemůže dovolit.“
   „Georgi, mrzí mě to, už se to nestane,“ zašeptal jsem.
   „V to doufám,“ zabručel si pod nos a zamračeně vyšel ze dveří. Zhluboka jsem se nadechl a prohrábl si vlasy. Moc jsem ani nechápal, co k tomu Simona vedlo, aby ublížil Denisovi. Možná jsem ho příliš vyprovokoval a když si netroufl ublížit mně, vybil si zlost na někom jiném, kdo se dost dobře nemohl bránit.
   Už jen z povinnosti jsem dopil studený zbytek kafe, vzal tác a rozešel se dolů. Denis v kuchyni škrábal brambory, oči měl pořád zarudlé od pláče a přes tvář se mu doopravdy táhl ošklivý škrábanec.

   „Denisi, moc mě to mrzí, ani mě nenapadlo, že by si troufl vybít zlost na tobě,“ zašeptal jsem omluvně a odložil tác.
   „To nic, říkal jsem Georgovi, že to má nechat být, ty za to nemůžeš.“
   „Vydráždil jsem ho.“
   „To je dobrý,“ zatřásl hlavou, uklidil tác a pokračoval v chystání oběda.
   „Není, Ezekiel mu musí něco říct.“
   „Adriane… nevím, jaké máš o této rodině smýšlení, ale Tyler je z nich jediný normální. Nebuď naivní, nemysli si, že tohle se stalo poprvé. Dřív tu jako uklízeč pracoval Dan. Byl milý a hezčí než pan Simon, takové sluníčko, pan Ezekiel ho měl rád, vždy se na něj usmál, když byl poblíž. Pak ale spadl na rozžhavený sporák a popálil si obličej. Z nemocnice už se nevrátil, dal výpověď a jeho místo zaujal psí čumák Harry,“ zašeptal poslední část a nejistě se rozhlédl kolem, jako by očekával, zda jeho pojmenování dotyčný nezaslechl.
   „Nebyla to nehoda?“ zadíval jsem se na něj. Běhal mi z toho mráz po zádech, pokud byl Simon schopen udělat tohle uklízeči…
   „Já nevím. Nechci nikoho osočovat, sám jsem z toho měl problém, že jsem nechal zapnutý rozžhavený sporák, ale já vím, že ho vždy vypínám. Navíc i když spadneš, okamžitě se instinktivně odtáhneš a nedosáhneš tím na popáleniny třetího stupně. Adriane, já jen nechci mít zbytečné problémy, prosím nech to plavat,“ krátce na mě mrkl, než se vrátil ke své práci. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem se otočil a vyšel z kuchyně. Žaludek se mí svíral, bylo mi zle z lidí, kteří pro svůj vlastní úspěch a blahobyt byli schopni takových odporností, bylo mi zle ze Simona.

   Posadil jsem se k bazénu a sundal triko. Voda vypadala v tom vedru víc než lákavě, ale já do ní už spoustu let nevstoupil. Po tom, co jsem se jako malý málem utopil jsem to prostě nedokázal, měl jsem z toho panickou hrůzu a už jen při pomyšlení, že bych tam vlezl mi stoupala tepová frekvence. Proto jsem raději zvolil opalovačku v bezpečí na lehátku. Snažil jsem se vypnout, zapomenout alespoň na chvíli na všechno, co mi Denis řekl.

   „Nespi, spálíš se.“ Cukl jsem sebou, když se mi vedle ucha ozval hlas, a prudce jsem otevřel oči.
   „Blbče, lekl jsem se.“
   „Nemáš spát,“ ušklíbl se Tyler.
   „No jo,“ protočil jsem oči a přetočil se na břicho. Ani nevím, kdy jsem usnul, pořád se mi poslední události honily v hlavě, možná jsem na chvilku usnul, ale ani snění nebylo právě klidné.
   „Moc se nehnízdi, volal strejda a mám tě vzít do města.“
   „Do města? Mě? Proč?“ nadzvedl jsem obočí. Docela jsem se začal těšit na procházku k jezeru s ním a teď mě posílal do města s Tylerem?
   „Jo, prý je večer nějaký banket, kam bys s ním mohl jít, ale potřebuješ trochu… no lépe obléct,“ ušklíbl se. „Mám tě vzít k Manuelovi koupit oblek a říkal jsem si, že když už máme jet do města, mohli bychom si tam dát oběd, co? Tys tam hodně dlouho nebyl, ne?“
   „Ve městě jsem nebyl roky, kdy jedeme?“ posadil jsem se a natáhl na sebe triko.
   „Klidně hned, jdu pro auto,“ mrkl na mě s úsměvem a rozešel se ke garáži.

   Netrvalo mi ani pět minut, než jsem seběhl před dům. Popadl jsem první slušné oblečení, které jsem našel a pospíšil si za Tylerem.
   „Ty se hodně těšíš,“ ušklíbl se a nasedl za volant.
   „Divíš se mi? Konečně zase vidět něco nového, vidět město.“
   „Zase taková hitparáda to není,“ ušklíbl se, když se rozjel po příjezdové cestě. „Dřív to bývalo fajn, ale jak se všichni začali stěhovat do měst, je to tam hlava na hlavě, hluk, smrad… Možná je to jen můj pocit, ale prostě mám radši klid, míň lidí, víc zeleně. No uvidíš sám, nechci ti kazit iluze.“
   „Je mi jasné že to nebude jako dřív, ale když jsi tolik let v Edenu bez možnosti jít kamkoliv jinam, nepohrdneš ničím,“ pousmál jsem se a zadíval se na cestu.

   „Co je to vůbec za banket?“ otočil jsem se znovu na Tylera. Ezekiel nic takového nezmiňoval, přišlo mi to docela narychlo.
   „Netuším, asi zase otevření nějaké budovy, kterou strejda dokončil.“
   „Aha, včera totiž nic neříkal.“‘
   „Zapomněl. Nebo třeba Simon nemůže a nechce tam jít sám, tak bere tebe,“ mrkl na mě s úsměvem. Tahle možnost se mi líbila, takže jsem se spokojeně usmál a zase vyhlédl z okna.

   „Co vůbec vy dva? Nevypadáš nešťastně.“
   „Co? To zase ne. Myslím, že si na sebe začínáme zvykat,“ zamyslel jsem se. Podle mě to s Ezekielem bylo setkání od setkání lepší, naopak se Simonem to šlo čím dál hůř.
   „Tím líp a co sex?“ Zrudl jsem až po kořínky vlasů, takhle otevřené otázky o sexuálním životě jsem nečekal. Tylerovi to ale přišlo vtipné, jelikož se při pohledu na mě rozesmál.
   „Jsi jak rajče. To tě dokáže vykolejit taková nevinná otázka?“
   „Není právě nevinná,“ zabručel jsem tiše.
   „Jen na to nejsi zvyklý. Zajímá mě, jestli mám bratránka na cestě a jestli se ti to líbí. Sex je fajn, musíš to někdy vyzkoušet ve sklípku, je tam chladno, okamžitě ti ztvrdnou bradavky a jsou tak citlivé. A když tam do mě Rick přiráží, mám pocit, že můžu umřít,“ olízl si rty a slastně přivřel oči.
   „Přestaň,“ zabručel jsem, když mi při jeho popisu lehce škublo ve slabinách. Nedokázal jsem si totiž odpustit představu nahého Ezekiela, jak si mě ohnutého přes stůl bere.
   „Tak mi aspoň řekni, jaký strejda je. Líbí?“
   „Jo… jo, líbí. Asi dobrý, nemám to s čím porovnat,“ zamumlal jsem neochotně.
   „Tak hlavně, že se to líbí.“
   „Hele dost o mně, kdo je vůbec ten tvůj Rick, nějaký zaměstnanec, co s tebou dělá na vinici?“ snažil jsem se změnit téma, což Tyler hned pochopil, protože se znovu rozesmál. Nespokojeně jsem nakrčil obočí, sice jsem chtěl změnit téma, ale také mě to zajímalo. V domě určitě nepracoval, takže musel s Tylerem dělat na vinici nebo byl úplně mimo.
   „To přímo ne, je to můj distributor. Vlastní vinárnu a prodává tam moje vína,“ usmál se.
   „Aha? A není to trochu risk? Co když si to jeden z vás třeba rozmyslí?“
   „Tak přemýšlel jsem o tom, ale jemu prostě nejde odolat, je sexy. Počkej, až ho uvidíš,“ usmál se na mě a zaparkoval na náměstí. Vypadal šťastně, přál jsem mu to, proto jsem jen s úsměvem přikývl a vysedl. Rozhlédl jsem se po náměstí, po kterém doopravdy přecházelo víc lidí, než jsem čekal. Samozřejmě samí muži, starší i mladší, ale s malým dítětem jsem nezahlédl nikoho.
   „Drž se u mě, dobře?“ zašeptal Tyler, když ke mně přistoupil. Zdálo se mi, že jsem zaslechl v jeho hlase lehké zatřesení, tušil jsem, o co mu jde, hlavně nikde neprozradit, že jsem z Edenu, že jsem Zlaté dítě.