Minde

13. kapitola

(Adrian)

   Pořád jsem se musel otáčet. Myslel jsem si, že se normální město od Edenu příliš neliší, ale lišilo se dost, i když někdy jen v maličkostech.
   Byl tu znuděný muž stojící za zmrzlinářským vozíkem, který čekal, až si od něj někdo něco koupí, ve stínu jsem zahlédl kočku, která si čistila kožich, zahlédl jsem okýnko, ve kterém prodávali nádherně vonící koblihy a nedokázal jsem se nezastavit u velkého knihkupectví propagujícího ve výloze veškeré novinky.

   „Adri, tak pojď, už je to jen kousek. Když zbude čas, vezmu tě cestou zpět dovnitř,“ šťouchl mě Tyler do zad. Byl nervózní, cítil jsem to z jeho hlasu a poznal to i na jeho chování. Pořád se pokradmu rozhlížel, jako by čekal, že nás někdo sleduje a při nejbližší možné příležitosti se na nás vrhne. Jeho chování znervóznilo i mě. V Edenu jsem slyšel o dost případech, kdy byl někdo z nás unesen. Děti byly nedostatkové zboží a snad každý toužil mít to své. Pokud se únosce našel, v nejlepším případě šel na hodně dlouhou dobu do vězení, v tom horším jsem slyšel o případech, kdy si majitel krádež nenechal jen tak líbit a sám bez policie zloděje ztrestal například kastrací. A pokud bylo počato dítě, o jeho osudu rozhodoval majitel uneseného. Pokud to šlo, byl nejčastějším scénářem potrat. Neuměl jsem si představit, že bych se musel vzdát človíčka, který by ve mně už rostl.

   „Jsme tady,“ mrkl na mě Tyler a jako první mě pustil do luxusně vypadajícího obchodu. Byl rozdělen na dvě místnosti. Ve přední byly na mnoha věšácích uspořádány obleky podle barev a vzorů, a společenské košile. Na pultu byly v luxusních krabičkách pečlivě poskládány kravaty, motýlci a hned vedle ozdobné manžetové knoflíky. Do druhé místnosti nebylo dost dobře vidět, ale vycházely odtamtud tlumené hlasy. Myslel jsem, že počkáme a třeba se podívám po něčem, co by se mi mohlo líbit, ale Tyler hned zamířil vedle, nezbývalo mi tedy nic jiného než ho následovat.

   U vyvýšeného stupínku se krčil starší muž, který právě upravoval zákazníkovi délku kalhot.
   „Hned se vám budu věnovat, pane Bennette,“ zahuhlal s pusou plnou špendlíků, když se na nás otočil a lehce se usmál. Tyler přikývl a zamířil k jednomu z malých gaučů v místnosti. Chtěl jsem ho následovat, ale v tu chvíli se zákazník na stupínku otočil.
   „Jeremy!“ roztáhl se mi na tváři úsměv. Bylo příjemné potkat známou tvář. Jeremy byl jeden z mých spolužáků v Edenu, odešel hned v ten den, kdy jsme dokončili školu a teď už jsem zřejmě věděl proč. Pod košilí se mu už rýsovalo malé bříško, jeho majitel zřejmě o volných víkendech, kdy si ho bral, nezahálel.
   Na rozdíl ode mě Jeremy mé nadšení zřejmě nesdílel. Přišlo mi, jako bych v jeho očích zahlédl paniku, pohledem přelétl celou místnost, jako by hledal jakoukoliv únikovou cestu, kudy by mohl zmizet. Ale nakonec odevzdaně sklopil hlavu, pousmál se a jemně mi kývl na pozdrav.
   „Rád tě vidím, jak se máš?“ rozešel jsem se k němu. Cestu mi ale zkřížila ozdobná vycházková hůl, kterou mi do cesty strčil muž sedící na gauči u stupínku.
   „Kam si myslíš, že jdeš,“ postavil se přede mně a ne právě přívětivým pohledem mě sjel od shora až dolů. Nevypadal přátelsky. Tmavé vlasy měl pečlivě ulíznuté, aby ani jeden nevybočil z pevně daného směru, ostře řezané rysy zdůrazňovaly jeho nepřístupný výraz a v chladných očích mu zlostně jiskřilo.
   „Na něco jsem se ptal, ztratil jsi snad řeč?“ zavrčel a napřáhl se holí. Překvapeně jsem pootevřel ústa, nejspíš bych se od něj nechal uhodit, jak mě jeho chování vykolejilo a zarazilo, na poslední chvíli si přede mě ale stoupl Tyler a hůl ve vzduchu zachytil.
   „Tohle bych být vámi nedělal,“ zamračil se. Muž se pohrdavě ušklíbl a vyškubl hůl z Tylerovy ruky.
   „Takový spratek a už si může dovolit Zlaté dítě? Ještě ti teče mléko po bradě, usoplenče.“
   „Do toho vám nic není,“ opáčil Tyler klidně.
   „Jistě. Drž si toho svého mazlíčka na uzdě, máš ho hodně špatně vychovaného.“
   „Jen jsem chtěl pozdravit Jeremyho. Je to můj spolužák a kamarád, to se snad ještě smí, ne?“ vyjel jsem a naštvaně vykročil k tomu chlápkovi. Po původním překvapení jsem opět našel svoji rovnováhu, která se spíš překlopila na stranu zlosti. Nazývat nás mazlíčky? To už bylo moc, nebyli jsme žádná zvířata chovaná pro potěšení. Tylerova ruka mě ale zastavila a donutila zůstat v úkrytu za ním.
   „Ke všemu drzý, já bych tě naučil poslušnosti,“ zavrčel muž a stiskl svoji vycházkovou hůl, až mu zbělely klouby na rukou. Kdyby přede mnou nestál Tyler, nepochyboval jsem o tom, že bych pár ran schytal, což mě nutilo přemýšlet, jestli se to neděje i Jeremymu. Až teď jsem si všiml, že se na stupínku lehce třese a znepokojeným pohledem střílí po svém majiteli.
   „Já rozhoduji o tom, co můj mazlíček smí a co ne,“ pokračoval muž, zatímco mě probodával ostrým pohledem. Kdyby zabíjely, dávno bych byl mrtvý. „A rozhodně se nebude zahazovat s někým, jako jsi ty.“

   „Hotovo, příští týden bude všechno přichystané,“ vstal prodavač, až mu v obou kolenou pořádně zapraštělo. Přišlo to v příhodný čas, měl jsem chuť tomu ulízanci něco z plných plic říct, ale i Tyler po mně střelil pohledem, abych v hádce nepokračoval. Jeremy seskočil a spěšně se uklidil za plentu, aby se převlékl. Muž vytáhl mobil, krátce do něj něco naťukal a opět ho schoval. Pravděpodobně si zavolal svůj odvoz, nevypadal jako někdo, kdo by se rád se svým „mazlíčkem“ producíroval po městě a nikde v okolí obchodu jsem žádné drahé luxusní auto, které zajisté vlastnil, nezahlédl.
   „Dnes ti všechno trvá,“ zavrčel muž na Jeremyho, který byl dle mého názoru z oblečení prošpikovaného špendlíky, převlečený dost rychle. Nestihl jsem nad tím déle zauvažovat, jelikož jsem se zarazil na ocelovém řetězu, který muž zvedl z pohovky a jeden konec připnul na obojek, kterého jsem si na Jeremyho krku všiml až teď.
   „Taky by sis měl jeden takový pořídit,“ chladně se usmál na Tylera, škubl řetězem a vydal se s Jeremym ven. Ten nijak neprotestoval, střelil po mně krátký zahanbený pohled a jako pejsek si pospíšil za svým páníčkem. Ztuhle jsem stál na místě a snažil se zpracovat to, co jsem právě viděl. Něco tak odporného a barbarského… nechápal jsem proč, jak můžou být někteří lidé tak povýšení, krutí a bezcitní, myslet si o nás, že jsme jen věci a zacházet tak s námi. Nebýt nás, celé lidstvo by si podepsalo ortel smrti, vymřelo by, měli by se k nám chovat s větší úctou a pochopením!

   „Adriane,“ šťouchl do mě Tyler, což mě probralo ze zamyšlení. Prodavač s nejistým úsměvem ukazoval na stupínek. Poslušně jsem se na něj postavil a nechal ho dělat jeho práci. Jakmile se ti dva dali do řeči o představě obleku pro mě, jak rychle to má být a nevím o čem všem, ale přišlo mi to až příliš dlouhé na konverzaci o jednom obleku, znovu se mé myšlenky vrátily k řetězu, za který si muž Jeremyho odvedl. Najednou mi přišel Simon jen jako obtížný hmyz, se kterým se ale dá žít, nedokázal jsem si představit, co musel prožívat Jeremy. Slepě plnit každý příkaz? Uhodil ho ten muž někdy tou vycházkovou holí, jako se o to pokusil u mě? Otřásl jsem se odporem. Já se měl královsky, ne podle svých představ, ale královsky.

   „Dobrá, hotovo, za dvě hodinky se stavte,“ kývl prodavač, když mi do nohavice píchl poslední špendlík. Ani nevím, na čem se ti dva domluvili, jen jsem si poslušně oblékl všechno, co mi podali, nechal se zkritizovat a oblékal si další věci, než byli spokojení.
   „Za dvě hodiny? Tak rychle?“ mrkl jsem na Tylera, když jsme vyšli z obchodu.
   „Vzhledem k tomu, že oblek potřebuješ na dnešní večer ti za příplatek na míru upraví hotový oblek, nový se ušije později. Tys moc neposlouchal, co?“ ušklíbl se.
   „Ne, dost jsem se zamyslel,“ šeptl jsem a zadíval se před sebe.
   „Chápu. Na tohle nesmíš myslet, někteří jsou prostě cvoci, ten řetěz… někdo ho používá jako upozornění pozor, já mám Zlaté dítě, někdo tím dává najevo právě dotyčnému, že by si neměl moc vyskakovat.“ Tyler mluvil pomalu, každé slovo pečlivě volil, aby to nevyznělo příliš drasticky, ale přišlo mi to drastické i tak.
   „Je mi z toho špatně, to někdo nechápe, že i my jsme lidi?“
   „Celé je to špatně, celé vaše prodávání, ale my s tím sotva něco uděláme.“
   „Jo,“ kývl jsem a zadíval se na výlohu knihkupectví, ke kterému jsme mířili. Tyler zřejmě hodlal splnit svůj slib a ony dvě hodiny čekání na oblek strávit tam. Pokud jsem si dobře všiml, byla součástí i kavárna, kde si zákazník mohl sednou s knížkou, dát si kávu a odpočinout si. Nebo jak jsem předpokládal u Tylera, připojit se na wifi a zabavit se jinak. Tyler nebyl někdo, kdo by rád trávil hodiny nad knížkami.
   „No… můžu být rád, že Ezekiel má rozum a neudělal ze mě pejska na vodítku, to bych asi nezvládl,“ zamumlal jsem.
   „Po pravdě máš štěstí. Simon ho dost dlouho přemlouval, aby ti obojek pořídil, vlastně ho pro tebe koupil sám, ale strejda to zatrhnul,“ mrkl na mě černovlásek a otevřel dveře knihkupectví. Šokovaně jsem se na něj podíval. Koupil ho?
   „Ta krysa,“ zavrčel jsem nakonec, než jsem rázně vstoupil do obchodu. Namíchlo mě to. Na druhou stranu mě vnitřně uspokojilo, že se sebou nenechal Ezekiel zametat a rozhodl se podle svého vědomí a svědomí.

   Za tři hodiny už jsme parkovali před domem s oblekem a několika novými knihami, kterým jsem nemohl odolat. Odreagovalo mě to a na chvilku jsem se cítil o něco lépe, ale ne méně provinile za to, jaké to mám já a jaké Jeremy.
   „Jste tady, koupili jste?“ zadíval se na nás Ezekiel, který právě scházel ze schodů bojujíc s manžetovými knoflíčky na rukávech.
   „Jasně,“ zamával Tyler oblekem ve vzduchu a rozešel se nahoru.
   „Dobře, za půl hodiny u auta,“ přikývl a nespokojeně zavrčel. Pobaveně jsem se usmál, přešel k němu a sám mu ozdobné knoflíčky zapnul.
   „Budu tam,“ usmál jsem se, prsty lehce přejel po jeho dlaních a pospíšil si k sobě do pokoje. Půl hodina nebyla mnoho, měl jsem co dělat, přesto jsem stihl rychlou sprchu, vysušení vlasů a upravení vzhledu, abych se sám sobě líbil. Líbit se sám sobě je základ, pokud se sobě nelíbíte, tváříte se jinak, jste víc nepřístupní a okolí to odrazuje.

   Naposled jsem se na sebe zadíval do zrcadla, uhladil neexistující záhyby na novém vypasovaném obleku, který mi doopravdy padl jako ulitý a hezky zvýrazňoval štíhlou postavu a rozešel jsem se dolů.
   Úsměv ze rtů mi zmizel, jakmile jsem vyšel na příjezdovou cestu. U černého Bentley stál Ezekiel, ale nebyl sám. Tiskl se k němu Simon, který mě okamžitě sjel pohrdavým pohledem.
   „No konečně ses uráčil,“ ušklíbl se. „Tak jedeme,“ krátce, ale déle, než bylo nezbytně nutné, se přitiskl na Ezekielovy rty a nasedl do auta.