Minde

14. kapitola

(Adrian)

   Zhluboka jsem se nadechl a posadil se dopředu na místo spolujezdce. Odmítal jsem jet na zadních sedadlech namáčklý vedle dvojice a sledovat Simonovy provokace. Mírně jsem se pousmál, když jsem zjistil, že za volantem sedí zrzavý obr. S úsměvem jsem se s Georgem pozdravil a trošku překvapeně sjel pohledem jeho sako, příliš se k němu nehodilo, ale když jsem zaregistroval ošoupané rifle, kousl jsem se do rtu, abych se pobaveně nezasmál. George se mi líbil, byl svůj za každé situace, podobně jako Tyler.

   „Co je to vlastně za oslavu?“ pootočil jsem hlavu dozadu. Vzápětí jsem toho ale zalitoval, nešlo si nevšimnout Simonovy dlaně, která se líně posouvala od Zekiho kolene až téměř k jeho rozkroku.
   „Otevření budovy, kterou jsem navrhoval,“ odpověděl Ezekiel klidně.
   „A to je?“
   „Divadlo, ty ignorante,“ protočil Simon oči a ušklíbl se. „Copak nečteš noviny? Aspoň o to, co Ezekiel dělá by ses mohl zajímat,“ vyčítavý tón, kterým to řekl a Zekiho mlčení mi nebylo ani trochu příjemné. Zastyděl jsem se, možná jsem to doopravdy měl vědět, ale nebyl jsem tu tak dlouho, abych se stihl vyptávat na jeho práci. Mlčky jsem se zadíval z okna na tmavnoucí oblohu, už se mi vůbec nikam nechtělo, ne jako třetí kolo u vozu.

   Jakmile George zastavil před obrovskou budovou, hned k nám přiběhl pár mužů ve stejnokrojích, aby nám otevřeli dveře. Zhluboka jsem se nadechl a vysedl. Okamžitě mě oslepilo několik fotoaparátů, které začaly cvakat jako pominuté, novináři se přeřvávali, cpali se k nám, vráželi do sebe lokty… udělalo se mi z toho nevolno, měl jsem chuť zalézt zpět do auta a nechat se odvézt domů. Skoro jsem to udělal, o krok jsem ucouvl k autu, když se mi okolo pasu objevila paže. Lehce jsem sebou cukl a zadíval se na Ezekiela.
   „Můžeme?“ zeptal se. Spíš jsem to musel odezírat z jeho rtů, v tom hluku jsem skoro nic neslyšel. Jemně jsem přikývl, pousmál se a vydal se po jeho boku k budově divadla. Simon kráčel po Zekiho druhém boku, rozdával úsměvy a mával do foťáků, vyloženě si to užíval. Mě více než novináři ale zaujala budova. Byla impozantní, nádherná. Svým zešikmením mi trochu připomínala lodní příď, celý bok byl prosklený a železná konstrukce vytvářela bizardní obrazce. Usmál jsem se a naklonil se k Ezekielovu uchu.
   „Je to nádhera,“ zašeptal jsem tiše. Stočil ke mně pohled, upřímně se usmál a kývl na poděkování.

   Když jsme prošli foyer do hlavního sálu, zůstal jsem trochu překvapeně koukat na prostor. Čekal jsem řady sedadel srovnaných na stupíncích před pódiem. Pódium tu sice bylo, na něm hrála živá hudba, ale jinak byl sál až na několik stolů s židlemi prázdný a volný k tanci.
   „Je tu nejmodernější technika. Hlavní účel je sice divadelní, ale u příležitosti velkých oslav mohou všechny stupínky se sedadly zajet pod podlahu,“ šeptl mi Ezekiel do ucha, musel si všimnou mého pohledu.
   „Aha, díky,“ usmál jsem se na něj a úsměv se mi ještě víc rozšířil, když prsty jemně sjel po mém boku.

   Od procházejícího číšníka jsem s poděkováním odmítl skleničku sektu a místo ní sáhl po čerstvém džusu.
   „No né, snad už nejsi v tom,“ ušklíbl se Simon.
   „Tak sexu už bylo docela dost, věřím, že možná i ano,“ usmál jsem se na něj mile. Pochyboval jsem sice, že už čekám dítě, ale popíchnout jsem ho mohl a udělal jsem to rád. Pohrdavě ohrnul nos a přitočil se blíž k Zekimu, který už byl vtažen do konverzace. Konečně jsem se mohl víc rozhlédnout po sále a prohlédnout si i hosty. Byli tu samí muži samozřejmě, ale mě zajímalo jací, zajímalo mě, jestli je tu někdo jako já. Ale nikoho jsem tu neznal, nikdo neměl na krku vodítko jako chudák Jeremy. Začal jsem si tu připadat nepatřičně, všiml jsem si několika pohledů mým směrem, několik ukazováčků a pár lidí, kteří se k sobě nakláněli a šeptem si sdělovali nejnovější drb, že si Ezekiel Bennett přivedl svého mazlíčka. Moc jsem se snažil, aby na mně nebyla vidět nechuť a rozčarování, na džus jsem ale ztratil veškeré pomyšlení a odložil ho.
   „Promiňte,“ vyhrkl jsem, když jsem loktem do někoho vrazil.
   „Oh, to nic, já se tady motám jako slon v porcelánu,“ zazubil se na mě vysoký blonďák, ale víc než jeho zářivý úsměv mě zaujalo dítě, které držel v náručí. Chlapeček byl nádherný, mohl mít tak rok, v rukou držel hračku a rval si ji do papulky.
   „Ten je nádherný,“ vyletělo ze mě dřív, než jsem stihl slova zadržet.
   „Ano, moje nejlepší životní rozhodnutí,“ políbil ho blonďatý otec na tvářičku, až se chlapec zasmál a zakroutil.
   „Jsem nezdvořilý, Benjamin Bros,“ popondal si chlapce v náručí a nabídl mi ruku.
   „Adrian Stormy,“ usmál jsem se a ruku přijal. „Je to nezdvořilé, vím, že mě vůbec neznáte, ale mohl bych?“ znovu jsem mrkl na chlapečka. Benjamin nadzvedl obočí, hned na to se však rozesmál.
   „Jistě, ale už se pronese,“ usmál se a dítě mi podal. Opatrně jsem si ho k sobě natiskl a zadíval se do jeho kouzelných modrých očích. Chvilku mě zaraženě sledoval, komu že ho jeho otec vlastně dal, než se spokojeně zakřenil a zavřískal. Tiše jsem se zasmál, najednou jsem hrozně moc zatoužil po tom, aby Simonova slova byla pravdivá a já byl v tom. Tolik jsem zatoužil po tom držet v náručí svoje dítě.

   „A já budu moc troufalý, když se zeptám, ke komu patříš?“
   „Ne, já patřím k Ezekielovi,“ pousmál jsem se a mrkl Zekiho směrem. Naše pohledy se střetly, se zájmem si mě prohlížel, než se pousmál a něco odpověděl společníkovi vedle sebe.
   „Takže snoubenec!“ zašilhal Benjamin k mé levé ruce.
   „To ne, já jsem…“ na okamžik jsem zaváhal, neměl jsem nikomu říkal, co jsem zač, ale vzhledem k tomu, kde jsme se nacházeli, s kým jsem přišel… určitě všem muselo dojít, co jsem zač.
   „Jasně, promiň, chápu,“ hodil po mně omluvný pohled, ale já jen zakroutil hlavou. „Ne, bylo to hrubé, občas na to zapomínám, že každý neměl tolik štěstí jako já.“
   „Vybral sis manžela sám?“ vyletělo ze mě opět dřív, než jsem se stihl zastavit. Hrubě jsem se kousl do jazyka, vážně jsem musel první přemýšlet.
   „Ano. Je to už pár let, Sammy si dal na čas, ale povedlo se,“ pohladil chlapečka po tvářičce.
   „Nechtěl jsem být hrubý, jen se moc s lidmi jako já nestýkám.“
   „Třeba se teď budeme stýkat víc, jsme tu hlavně kvůli Ezekielovi. Chtěli bychom ve městě postavit bankovní pobočku a rádi bychom, aby ji Ezekiel navrhl.“
   „Tak to doufám, že přijme,“ usmál jsem se, než jsem stočil pohled k malému, který začal natahovat.
   „Promiň, musím ho přebalit, vždycky si umí vybrat tu správnou chvíli,“ zakroutil Benjamin hlavou a převzal si plačící dítě. Ještě jednou jsem se za nimi zadíval, než jsem se připojil k hloučku u Zekiho. Právě u něj stál sympatický muž, který na něj chrlil vodopád francouzských slov. Nejtěsnější hlouček doplňoval Simon, kterému se na čele leskly malé kapičky potu a jak jsem pobaveně zjistil, snažil se Francouzův monolog překládat, i když ne právě úspěšně. Pobaveně jsem to sledoval, párkrát jsem se i ušklíbl, když něco přeložil úplně zle a nedávalo to smysl, ale nakonec jsem přistoupil natolik blízko, aby mě trojice vzala na vědomí. Z Francouzova monologu mi došlo, že právě on je Benjaminův manžel a snaží se Zekiho naverbovat na svůj projekt. Usmál jsem se a za všeho nejdřív jsem se muži představil plynulou francouzštinou a prohodil s ním pár zdvořilostních vět, než jsem se otočil k Zekimu.
   „Nevím, kam až jste se dostali, ale pan Bros by zde rád otevřel pobočku banky a přál by si, abys mu udělal návrh budovy.“
   „Ty mluvíš francouzsky?“
   „A ještě německy a švédsky.“
   „Takové předměty jsi ve škole neměl.“
   „Ne, ale co dělat o víkendech, když všichni odjedou,“ pousmál jsem se. V koutku duše jsem si přál, aby v tom zahlédl skrytou výčitku, že ti, co byli prodaní před koncem studia, jezdili na víkendy za svými partnery a na mě si on ani nevzpomněl, ale na jeho poměry byla narážka asi skrytá příliš. Usmál se a požádal mě o překlad, aby se dozvěděl detailnější informace. Ochotně jsem se chopil role překladatele, oba muži vypadali, že mají radost, že si konečně rozumí, takovou radost už ale neměl Simon. Když jsem o něj pohledem zavadil, drtil v ruce skleničku sektu, až jsem se divil, že ještě nepraskla, ve tváři rudý vzteky a jeho zamračený a nenávistný pohled sliboval pomstu.

   „S tím dítětem ti to slušelo,“ mrkl na mě Zeki, když si s Brosem podali ruce a on se odešel věnovat manželovi se synem.
   „Nemohl jsem odolat, je nádherný,“ pousmál jsem se a znovu se na rozesmátého chlapečka zadíval. „Začínám se těšit na naše dítě,“ šeptl jsem a zadíval se na černovlasého muže vedle sebe.
   „Naše…?“
   „Ano. Zeki já…“
   „Zeki?“ přerušil mě nadzvednutým obočím. Zarazil jsem se, v duchu jsem ho tak už nějakou dobu oslovoval, ale tohle bylo poprvé, co mi to uniklo před ním.
   „Vadí ti to?“ zeptal jsem se nejistě. Osobně se mi ta zkrácenina líbila.
   „Ne,“ odpověděl nakonec a upil ze skleničky. Pousmál jsem se, bral jsem to jako malou osobní výhru.
   „K tomu dítěti. Bude naše, moje a tvoje, chci ho vychovat,“ zadíval jsem se na něj. V tomhle jsem nehodlal ustoupit, nehodlal jsem ho odnosit a pak sledovat Simona, jak mi ho bere a zakazuje mi se k němu byť jen přiblížit. Chvilku jsme se navzájem sledovali, než nakonec lehce přikývl.
   „Na výchově se podílet budeš,“ odpověděl nakonec. Ulevilo se mi, jeho slovu jsem věřil. Dnes mi přišlo, že i přes Simonovu přítomnost mi všechno vychází, proto jsem se rozhodl zakoketovat se štěstím ještě jednou.
   „Zatančíš si se mnou?“ zvedl jsem k němu hlavu s nadějí v očích, pobaveně se usmál, ale kývl a odložil skleničku sektu, zatímco já už si to zamířil k parketu. Když jsem se ale otočil, musel jsem se hodně rozhlížet, abych viděl, kde se zdržel Ezekiel, a že se zdržel zrovna se Simonem se mi právě nelíbilo. Simon vypadal hodně naštvaně, rozzlobeně na něj něco prskal, než se naštvaně otočil na podpatku a odešel. Chvilku jsem si myslel, že se Zeki rozejde za ním, ale místo toho se otočil, přešel ke mně a uchopil mě do tanečního držení.
   „Všechno v pořádku?“
   „Necítil se dobře, chtěl už jet domů,“ odpověděl klidně. Přikývl jsem, nehodlal jsem se v tom dál rýpat, tušil jsem z čeho bylo Simonovi špatně a potěšilo mě, že odjel domů sám. Natiskl jsem se k pevnému tělu před sebou a spokojeně se usmál, takhle nějak jsem si to představoval.