Minde

15. kapitola

(Adrian)

   Z večírku jsme se vraceli hodně pozdě, oči se mi zavíraly už v autě, ale nakonec jsem je dokázal udržet otevřené až domů. Ještě o jednu věc jsem se chtěl dneska pokusit.
   „Přijdeš dneska?“ zadíval jsem se na Ezekiela, zatímco jsme mířili k domu. S lehce nadzvednutým obočím se na mě zadíval.
   „Sotva držíš oči otevřené.“
   Zamrkal jsem, v první chvíli jsem jeho odpověď nepochopil, ale rychle mi to došlo.
   „Tak jsem to nemyslel. Jo, chce se mi spát, jen jsem si říkal, jestli dnes nechceš usnout se mnou,“ pousmál jsem se.
   „Aha,“ nadzvedl obočí a zamyslel se. „No podívám se, jak je Simonovi a přijdu,“ kývl lehce. Měl jsem chuť vyskočit metr do vzduchu, ale udržel jsem se. Přikývl jsem a zamířil ke svému pokoji. Těšil jsem se, když jsem posledně usnul v jeho náručí, bylo to jiné, chtěl jsem to zažít znovu, chtěl jsem se v jeho náruči probudit. Spěšně jsem se umyl, převlékl, vklouzl do postele a netrpělivě sledoval dveře. Chtělo se mi spát, oči se mi klížily, ale snažil jsem se zůstat vzhůru, počkat na něj, zavrtat se k němu…

   S trhnutím jsem se probral, v pokoji byla tma až na malou lampičku, kterou jsem nechal při čekání na Zekiho rozsvícenou. Hodinky ukazovaly půl čtvrté ráno, a kromě mě nikdo v pokoji nebyl. Nepřišel. Posadil jsem se a chtěl vstát, jít se podívat, kde se zdržel, ale myšlenka na Simona byla jako rána do žaludku, musel zůstat u něj. Rozmyslel si to. Zíral jsem do tmy, najednou zcela probuzený. Třeba se něco stalo, třeba bylo Simonovi doopravdy zle a vezl ho Zeki do nemocnice, on osobně teda asi ne, když pil, ale třeba jel s ním. Přetočil jsem se na druhý bok a zadíval se na balkonové dveře. Chvilku jsem je hypnotizoval pohledem, než jsem vstal, navlékl na sebe mikinu a potichu vyšel na balkon. Už jsem tu jednou byl, ale jen se podívat, kam až odtud jde dohlédnout, nikdy jsem nezašel za roh, kde byly dveře do Zekiho ložnice. I teď jsem váhal, ale nakonec jsem se pomalu rozešel k nim.
   Za dveřmi byla tma, ale vnitřek místnosti osvětloval jasný svit měsíce v úplňku. Netušil jsem, jak to v pokoji vypadá, chvilku mi trvalo, než jsem pohledem prozkoumal celý pokoj a zastavil se na posteli. Rýsovaly se v ní obrysy dvou postav. To zjištění bolelo. Na okamžik mě přepadl takový vztek, že jsem měl chuť vrazit do pokoje a udělat tam žárlivou scénu, ale na to jsem neměl právo, já nebyl Ezekielův snoubenec, tím byl Simon, já byl jen inkubátor na dítě.

   Odvrátil jsem tvář a rozešel se zpět do svého pokoje. Někdy jsem si přál být normální, nebýt zlaté dítě. Vyrůstat v normální rodině, najít si někoho, kdo mě bude mít skutečně rád, kdo mě bude milovat stejně jako já jeho, vybrat si podle sebe. Nejspíš bych nikdy neměl na to, abych tu po sobě nechal potomka, ale měl bych přítele, možná manžela, který by mě miloval, měli bychom jeden druhého.
   Stočil jsem se do studené postele a zavřel oči. Ještě nějakou dobu jsem se přetáčel a hlavou se mi honily ne právě veselé myšlenky, než se mi podařilo usnout.

  Když jsem se probral, slunce už se dralo skrze závěsy do pokoje. Přesto jsem ještě chvilku zůstal ležet, než jsem vstal. V koupelně jsem absolvoval rychlou sprchu a sešel dolů. Všude bylo ticho, jen v kuchyni jsem slyšel šramot, jak se nejspíš chystal oběd. Z jídla na stole jsem sundal poklop a vzal si jen něco do ruky. Neměl jsem hlad, neměl jsem náladu, doma podle všeho nebyl ani Simon ani Ezekiel. Nechtěl jsem myslet na to, kde jsou a jestli jsou spolu, mělo by mi to být jedno. Dojedl jsem croissant a rozešel se na zahradu. Docela jsem váhal nad tím, co budu dnes dělat, nejvíc se mi asi zamlouval nápad poprosit George, jestli by mě nehodil za Tylerem, odreagovat se na vinici mohlo být to pravé.
   Přičapl jsem k bazénu a konečky prstů zkusil vodu. V tom horku, které dneska sálalo od slunce, byla příjemně chladivá, ovšem sám bych do ní nikdy nevlezl, ne sám a možná ani s nikým jiným. Z hloubky jsem měl panickou hrůzu, bohatě mi stačila vana.

   Otočil jsem se, když jsem zaslechl rázné kroky mířící ke mně. Trochu mě překvapilo, že byl Simon doma, ale vnitřně mě uspokojilo, že nebyl s Ezekielem.
   „Myslíš si, že všechno, co děláš, ti projde, ty červe?“
   „Nic přece nedělám.“
   „Jasně jsem ti snad dal najevo, aby sis na Ezekiela přestal myslet, ten je můj, rozumíš?“ zavrčel. Mlčky jsem ho sledoval, rozuměl jsem, ale nechtěl jsem poslechnout.
   „Tak rozumíš?“ přeskočil mu hlas téměř do hysterické tóniny.
   „Nemůžeš mi poroučet. Jsem tady, budu nosit Zekiho dítě a vychovám ho s ním, s tím se musíš smířit, Simone,“ pronesl jsem co nejklidnějším hlasem a obešel ho. Zavrávoral jsem, když mě pevně chytil za paži a smýkl se mnou do bazénu. Vykřikl jsem, ale to už se mi do úst navalila voda. Vyprskl jsem vodu a s obtížemi zalapal po dechu, když jsem se na okamžik dostal zpět nad hladinu, vzápětí mi ale vlasy sevřela něčí ruka a znovu ponořila pod vodu. Zpanikařil jsem, pokusil jsem se o pár plácavých temp, ale bylo to k ničemu, ruka držící mě pod hladinou a strach z vody mě ochromoval. Ochabl jsem, mé tělo mě přestalo poslouchat, ruka zmizela a já jen vyděšeně třeštil oči k hladině, kde jsem viděl Simonovu postavu, jak mě sleduje a také, jak se otočil a odešel. Nedokázal jsem kolem sebe už ani kopat, jen jsem chňapal rukama po neviditelném žebříku, hluboká voda mě děsila a vždycky jsem instinktivně ztuhnul, neuměl jsem plavat, bál jsem se vody od té doby, co jsem se jako malý téměř utopil a ty myšlenky tady byla znovu. Pocit beznaděje, plíživý chlad smrti, který mě sevřel do neviditelných okovů. Silná touha zakřičet o pomoc, nadechnout se, mě donutila pootevřít rty, skrze které se mi do plic okamžitě nahrnula voda. Na hrudi mě pálilo, všechny buňky v těle křičely o dávku kyslíku. A pak bolest přestala, vznášel jsem se ve vodě a mysl mi pomalu zahalovala tma, poslední, co jsem sotva vnímal, byla ruka okolo mého pasu a tah mého těla do neznáma.

***

(Ezekiel)

   Vysedl jsem z auta a vydal se do domu. Těšil jsem se, až shodím oblek, ve kterém jsem se pařil už teď a to jsem strávil jen pár hodin v klimatizované kanceláři a v klimatizovaném autě. Na žádnou velkou túru se mi sice nechtělo, ale Adrian chtěl vidět jezero a vykoupat se v něm nemusel být špatný nápad, i když já bych vzal za vděk i bazénem. Po očku jsem mrkl na průzračnou vodu, než jsem se zarazil. Upustil jsem všechny věci a rozběhl se k bazénu.
   „George! Denisi!“ zařval jsem, cestou jsem ze sebe strhl sako a šipkou se vrhl do vody. Pevně jsem za pas chytil bezvládné tělo, odrazil se ode dna a vynořil se nad hladinu. Trochu mi dělalo problém dostat se na břeh, Adrian byl jako hadrová panenka, rty mu začínaly modrat. Položil jsem ho na záda a hned se vrhl k jeho rtům, do kterých jsem několikrát vdechl.
   „Sanitku!“ zařval jsem znovu, sepnul ruce a začal mačkat jeho hrudník. „Tak slyší mě někdo?“ znovu jsem zařval, zatímco jsem pokračoval v masáži. Koutkem oka jsem zaregistroval George s telefonem a tlumený hovor s jasným požadavkem lékařské pomoci.
   „Tak dělej,“ zavrčel jsem a znovu se vrhl k Adrianovým rtům. Nedokázal jsem to pochopit, to se chtěl zabít? To jsem toho dělal málo? Něco mu tu snad chybělo? Měl tu všechno, na co si jen vzpomněl.

   „Sanitka je na cestě, vystřídám vás,“ klekl George naproti mně a nachystal ruce na výměnu v srdeční masáži. Zadýchaně jsem mu to přenechal a setřel vodu z tváře. Třásl jsem se vzteky, co si vůbec myslel? Koutkem oka jsem mrkl na Denise, který přiběhl s horou osušek, ale znovu jsem se vrhl k Adrianovým rtům, když George na chvíli přestal s masáží a opět do nich několikrát vdechl. Pořád nereagoval.
   „Tak kde je ta sanitka?“ zařval jsem vztekle, dávivý zvuk mě ale donutil obrátit pozornost zpět k Adrianovi. Chytil jsem ho za rameno a přetočil k sobě, aby se lépe zbavil vody, kterou po pár dalších Georgeových stačeních začal vykašlávat.
   „Adriane!“ zvýšil jsem hlas a zesílil stisk jeho ramene, doopravdy jsem byl vytočený. „O co se snažíš? To je ti tu tak zle? Mám tě snad vodit na vodítku jako svého psa? Myslel jsem, že jsme dost dospělí na to, abychom se chovali rozumně, obzvlášť v této době.“
   „Pane, měl byste se uklidnit, ten chlapec sotva vnímá,“ zkusil to George opatrně, odvděčil jsem ho však jen jedním ze svých vražedných pohledů.
   „Ptal se někdo na tvůj názor? Kde je ta sanitka?“ přisadil jsem si ještě, načež se zrzavý obr postavil a zmizel směrem k příjezdové cestě.
   „Adriane!“ začal jsem znovu, ale pohled na chlapce mě zarazil. Jednu ruku přesunul ke svému krku, víčka měl pevně sevřená, ale i tak se mu zpod nich draly slzy, třes jeho těla potvrzoval, že doopravdy brečel. Věřil jsem, že ho to muselo bolet, asi byl i vyděšený, ale nikdy jsem nikoho neuměl utěšovat, v tomhle jsem byl dost zaostalý, vždycky jsem se vyhýbal podobným projevům citů.
   „Klid, žiješ… naštěstí. I když mám chuť tě roztrhnout jako hada,“ zavrčel jsem, což ale ještě víc zvýraznilo chlapcův třes. Zadíval jsem se na Denise, který k němu přiklekl, jemně ho nadzvedl a začal balit do suchých osušek.
   „To je dobrý, nic se nestalo, jsme tady,“ šeptal, podepřel ho, aby se o něj mohl opřít a dlaněmi přejížděl po jeho pažích. Docházelo mi, že bych na Denisově místě měl být asi já, ale nedokázal jsem se k tomu přinutit. Když Adrian otevřel oči, ve kterých se zračil strach a bolest, bodlo mě to. To mě tak moc nenáviděl? Tak moc se mě bál? Nedokázal jsem pochopit, co jsem provedl, že se na mě takhle díval.  Prohrábl jsem si mokré vlasy, když kolem mě proběhli záchranáři, přendali ho na nosítka a na tvář mu nasadili kyslíkovou masku. Tak napůl jsem vnímal jednoho z nich, že ho vezmou do nemocnice, kde se o něj postarají. Nemohl jsem odtrhnout pohled z Adriana, jeho křečovitě sevřené dlaně v pěst, zatnutá čelist a namáhavé dýchání s občasným produktivním kašlem a dávením, bylo mi divně, takhle jsem se nikdy ještě necítil.